Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Moderní technický death u mladé generace nevymřel. A to ani po předání trendových otěží djentařům. Jedním z nejmladších výrazných přispěvovatelů do diskuse, která se zabývá tématem, kam až lze vytočit obrátky technického deathového extrému, jsou právě RINGS OF SATURN. Kapela, která staví na kytarové ekvilibristice a prstolamných dostizích, se od ostatních technicky nadměrně vybavených kapel liší hlavně tím, že se snaží do tvrdých technických aranží našroubovat hudební nadhled. Jinými slovy, kytaristé si prostě rádi hrají. Některé jejich finesy budí dojem parodie dance-floorových fláků, jiné kouzlí z chemickými vesmírnými zvuky nebo se pokoušejí o opravdu splašené pražcové závody. I když vokalista Ian Bearer vytahuje z paty ty nejextrémější hlasové rejstříky, nemůžete se zbavit dojmu, že je to vlastně zábavně veselé.
"zábavný technický ufo-death ze Saturnu"
Jejich příběh se začal psát před třemi čtyřmi roky v Californii, kdy si vydali první album. Následoval podpis u labelu Unique Leader Records, který jim ten samý materiál vydal oficiálně a teď se mi na stůl dokutálela dvojka nazvaná „Dingir“, která vyvolala spoustu internetových debat hlavně kvůli tomu, jak byla údajně nahrána. Za krátkou dobu své existence se metalová mláďata stačila poměrně dobře etablovat na současné scéně, střihnout si celou řadu koncertů s těmi největšími a dokonce jim mnohdy úspěšně dýchat na paty. U současné produkce RINGS OF SATURN se podařilo spojit deathcore, progresi a technicky náročnou hudbu se složitými aranžemi se zábavností a to není zas tak málo. Rozhodně se vyplatí sledovat jejich další kroky.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.